Ocelový věštec přichází s další dávkou jednoduchého, nenáročného heavy metalu. Ač je tento žánr postaven především na své hutnosti a jednoduchém, melodickém námětu, najdou se přesto skupiny, které hranice těchto kritérií překračují a dávají do své hudby něco navíc, osobitost, emoce a jejich hudba je pak obrazem jejich životních postojů, nemusíte rozumět jedinému slovu a víte o čem a proč hrají. Steel Prophet, americká skupina, která ke konci devadesátých let vydala poměrně dost alb, mezi takové skupiny nepatří.. Nicméně ať si poslechnete jakékoliv z nich, neočekávejte, že vás zaujme přílišná instrumentální zručnost či nápaditost. Je to heavy metal, nic víc. Pár zajímavých motivů, které působí dost nedotaženým dojmem. Výjimkou by snad bylo jejich předposlední album, Book Of Death, ale svým novým počinem se vrací zpět do hlubin průměrnosti.

První skladba Truth sází pomyslnou laťku poměrně vysoko. Je postavená hlavně na rychlém rytmu a velmi chytlavém refrénu, kde nám Ocelový věštec praví: „My se nikdy nevzdáme !“. Jinak už tahle skladba obsahuje jen průměrná kytarová sóla, ale snad se nějaká hudební nápaditost ukáže ve zbytku alba. Jenže ono ne, následuje další svižná skladba a po ní další. Od skupiny, která již hraje přes deset let a má za sebou slušnou řádku alb bych čekal přeci jenom víc nápaditosti, víc osobitosti v instrumentálních pasážích. Nevýrazný pěvecký projev Ricka Mythiasina celkový dojem průměrnosti jen umocňuje. Ve skladbě One Way Out se rytmus sice stane hutnějším a pomalejším, ale těžké kytarové rify jsou stejně nevýrazné, stejně ploché jako celé toto album. Balada Among The Damned pak alespoň trochu vyčnívá z prázdnoty okolní hudby. Poměrně pěkná melodie, zpěv v doprovodu akustické kytary, která je v refrénu vystřídána těžkými kytarovými pasážemi. Následuje nudná instrumentální mezihra Bolero. Nenechte se zmást názvem, opravdu nejde o pokus zahrát klasiku od Ravela na elektrické kytary, naštěstí. Mirror, Mirror, Life after Life je návratem k rychlému rytmu, skladby klasického schématu a konvenčních sól. Sice to šlape jak rychlý heavy metal má, jenže to je všechno. Další zvolnění přináší druhá balada Blackest of Hearts, která však postrádá i vcelku pěkný nápad té předchozí. A ke konci alba se již žádného překvapení nedočkáme.

Jedno se ale téhle skupině musí nechat. Mají výdrž, výdrž vydávat alba s takřka stejným zvukem, nesnažíc se předvést nějakou instrumentální dovednost. Stále jen rychlé, nápadu-prosté skladby proložené dost nudnými baladami. Až na dvě či tři dobré písně, to je veskrze nezáživné album. Zarytí stoupenci žánru, kteří ani od heavy metalu víc než jednoduchou hutnou hudbu nečekají, možná se mnou souhlasit nebudou, ale tohle považuji za horší průměr na metalové hudební scéně.